Jednou jsi dole, jednou nahoře...
3. 11. 2019 | Marcela, 54 let, Karlovy Vary
Pravdivá slova. Přesně takto se můj život odvíjel. Bylo mi 39 let a bylo to období, kdy jsem byla nahoře. S manželem jsme měli hezké manželství, 2 syny, celkem spokojený život. Víkendový výlet mi otočil poprvé můj život naruby.
Ilustrační obrázek: shutterstock.com
Byli jsme celá rodina na krásné horské vycházce. Bylo slunečno, kluci pobíhali a my se s manželem kochali krásou hor. Při cestě jsme si udělali malou přestávku, kluci si hráli na kládách. Tu idylku přerušil dunivý hřmot, ten zvuk se mi vryl do paměti a zůstane tam navždy. Potom křik a nejednou hrobové ticho. Starší syn ležel pod hromadou klád. Ani nevím, jak se všechno najednou seběhlo. Záchranka, převoz do nemocnice, zemřel druhý den. Bylo mu 11 let. V ten moment se mi zhroutil svět, nechtělo se mi ani dál žít. Ale byl tu manžel a můj druhý syn, který přišel o bratra a potřeboval fungující a milující mámu. Všichni jsme žili a nežili. Spíš jen tak přežívali. Nakonec jsme začali navštěvovat psychiatra a psychologa a díky jejich pomoci jsme se trošku zvedli a pochopili, že situaci nezměníme a musíme jít dál. A tak jsme se pomalu dostávali zase nahoru.
Začala jsem se víc zajímat o svou práci, domácnost a také o svoje zdraví. Ve 45 letech jsem šla poprvé na mamografický screening. Neměla jsem žádný problém, jen jsem si chtěla odškrtnout další prevenci, která s přibývajícími roky byla v pořadí. A tehdy přišla další rána, kterou jsem nečekala. Lékaři mi diagnostikovali rakovinu prsu. Bylo to v den výročí úmrtí našeho syna. Připadalo mi, že mi dává nějaké znamení, že chce, abych přišla za ním. Ale byl tu u mě můj mladší syn. Živý a zdravý a já si uvědomila, že on mě bude ještě hodně potřebovat. Rozhodla jsem se bojovat a ten boj vyhrát. Podstoupila jsem náročnou léčbu, operaci a doufala, že se vše zase v dobré obrací. Opak byl pravdou. Můj manžel už asi neměl další sílu nebo už prostě nechtěl starosti a požádal o rozvod. A tak, když jsem se opět dostávala trošku nahoru, padla jsem zase na dno a můj život se otočil vzhůru nohama.
Po ukončené léčbě jsem se rozhodla začít něco nového a začala jsem studovat vysokou školu. Dva roky jsem si užívala klidu. Dva krásné roky, než osud udeřil znovu a v druhém prsu mi opět diagnostikovali rakovinu. Věděla jsem, co mě čeká. Ale bojovala jsem a můj syn mi byl velkou oporou. Vše jsem znovu absolvovala a vydržela. Vysokou školu jsem dostudovala, našla si milého přítele, provdala se a opět jsem se vyškrábala nahoru. Syn studuje vysokou školu a máme spolu krásný vztah. Dnes je mi 54 let. A já pevně věřím, že můj příděl pádů je vyčerpán. Bylo to těžké, ale já jsem to zvládla.
